Jizerské hory

20.11.2002 - Martin Tržický

Během sychravých podzimních dnů je dobré vzpomenout si na sluncem naplněné letní dny, co říkáte? A co třeba ohlédnout se za oslavou stého výročí ozubnicové trati Tanvald - Kořenov, která vyvrcholila na počátku července? No dobrá, dobrá, už přestaňte žadonit a já na následujících řádcích popíši své zážitky a postřehy.

Největším tahákem celé oslavy, která probíhala ve dnech 5.-7. 7. 2002, byly bezesporu tzv. přeshraniční jízdy přátelství z Kořenova do polské Szklarske Poreby. Jízdenky jsem raději předem telefonicky zamluvil, ale na místě šly ještě zakoupit. Pro cestu do Polska jsme si vybrali hned první den oslav, tedy pátek. Denně vyjížděl vlak do Polska a zpět hned třikrát, naplánovali jsme si tedy odjezd z kořenovského nádraží v poledne a návrat až posledním vlakem, aby zbylo pár hodin na prohlídku Szklarske Poreby.

Kořenovské nádraží mám rád, a tak jsem se těšil i na historické parní lokomotivy, které tu měly být k vidění. A také bylo na co se dívat! Nejsem sice znalec starých lokomotiv, a tak vám přesně neřeknu jaké kousky zde byly k vidění, ale pohled na olejem vonící a co chvíli ucházející staré dámy ve mne probudil klukovské nadšení. Záviděl jsem mužům v montérkách a s umaštěnýma rukama, jak se ledabyle opírali o své dýchavičné svěřenkyně a shovívavě pozorovali tatíky s ratolestmi, jak jim prolézají skrz strojovnu. Má závist poněkud ochladla (poněkud nemístné přirovnání…), když jsem i já vylezl do strojovny a ucítil žár sálající z ohniště pod kotlem, který byl násoben prázdninovým sluníčkem. Chlebíček strojvůdců býval tvrdý! A jestlipak poznáte, kdo stojí v maskáčích u lokomotivy na vedlejším obrázku? Ti, kteří poznali legendárního Gustava Ginzela, si mohou připsat bod.

Fotografové měli žně. I já jsem se k nim se svým aparátem připojil a ve smečce jsme obíhali lokomotivy a hledali nejvhodnější úhel a okamžik pro stisknutí spouště. Ale nebylo to vůbec lehké, neboť všude se pohybovalo spousta lidí a vystihnout okamžik, kdy mezi objektivem a lokomotivou nikdo nezacláněl stálo hodně trpělivosti. Ta některým mým kolegům-fotografům občas docházela, a tak jsem třeba zaslechl: "Chlapečku, nemohl bys' uhnout?!", nebo: "Jééžiš, zas mi tam někdo vlez!". Tady musím přiznat, že tu druhou větu jsem utrousil i já, když jsem nafotil snímek vpravo. Vidíte ty dětičky jak se mi necitlivě nacpaly do záběru?!

Ale pak už se rychle nasedalo a téměř zaplněný vlak vyjel směr Szklarska Poreba. V zastávce Harrachov probíhala celní a pasová kontrola. Tam se vlak hodně zdržel, protože každý zatoužil po razítku do svého pasu, aby se jím potom mohl doma pochlubit. Také jsem se doma chlubil. Potom se vlak konečně rozjel a dál pokračoval rozvážným tempem, což odpovídalo stavu kolejí na trati, která je na polských mapách označována jako linia kolejowa nieczynna. Zelené špičky smrkových větviček, které se nerozvážně postavily do cesty kodrcajícím vozům, občas vlétly okýnkem dovnitř, to když vlak projížděl hustou smrčinou. Ale jinak bylo na co se dívat a já jsem si mohl hlavu ukroutit.

Polské nádraží nás přivítalo příjemně rytmickými zvuky bubnů, které obstarávala skupinka dobově oděných bubeníků. Je to asi nějaká tradiční polská podívaná, protože podobný "šraml" jsme v městečku viděli a slyšeli ještě jednou. Při prohlídce nádražní budovy jsme zjistili, že v jedné její místnosti probíhá nějaký oficiální program, neboť zde byli zástupci sousedícího českého a polského regionu, a tak jsme se protáhli dovnitř. Pronášely se krátké projevy, ze kterých bylo patrné, že snaha o obnovení fungování trati je na obou stranách. Po projevech následovalo krátké pohoštění místními pamlsky, které jsme s radostí ochutnali, aniž bychom příliš pátrali po tom, zda jsme byli mezi pozvanými.

Szklarska Poreba je velmi pěkné městečko s hezkými a klidnými uličkami, které očividně žije z cestovního ruchu. Hlavní ulice je lemována obchůdky se suvenýry, mezi kterými ihned poznáte starého dobrého Krakonoše. Panorama Krkonoš je úchvatné a v zimě tu musí být ráj lyžařů. Po procházce městečkem se čas nachýlil a vydali jsme se zpět k železničnímu nádraží. Cesta zpět se již zdála rychlejší, protože jsme přeci projížděli známou krajinou. Na kořenovském nádraží jsme pak vystupovali s pocitem příjemně stráveného dne a ještě chvilku nasávali uhlím, párou a olejem prosycený vzduch bafajících parních lokomotiv.

Druhý den se ve mne probudil duch fotografa-dokumentaristy a zatoužil jsem vyfotografovat vláček jedoucí do Szklarske Poreby přímo v lesním terénu a navíc na polské straně. Autem jsme tedy překročili státní hranici v Harrachově a zaparkovali v Jakuszycich, kde se železnice přibližuje až k silnici. Potom jsme se vydali podél tratě směrem k hranici, abychom nalezli příhodné místo pro fotografování. Asi po jednom kilometru jsme přišli na místo mírné zatáčky, které jsem znalecky ohodnotil za pravé místo. Našel jsem si stanoviště ve svahu nad tratí, nastavil jsem fotoaparát a pak již nezbývalo nic jiného než s nastraženýma ušima čekat na příjezd vláčku motoráčku.

Musím vám říci, že takové čekání není vůbec jednoduché! Každou chvíli si myslíte, že už slyšíte vlak a rozechvěle položíte prst na spoušť a ono nic. Sluníčko si za mraky hraje na schovávanou, a tak musíte co chvíli měnit clonu. Po více jak půlhodině čekání a stříhání ušima jsme konečně zaslechli zvuk, který neklamně prozrazoval blížící se vlak. Přiložil jsem oko k hledáčku a ukazováčkem jsem pomalu nahmatal spoušť. Užíval jsem si pocit papparazziho, který ze zálohy číhá na svou kořist. Už je tady! Chladnokrevně nechávám čelo vláčku najet až do středu záběru. CVAK! Hurá, povedlo se a máváme na civějícího strojvůdce. Rychle sbíhám dolů na zarostlý násep a ještě fotím v dálce mizející vláček.

Rušíme stanoviště a po kolejích se vydáváme za vláčkem k našemu autu. Cestu po pražcích si krátíme akademickou debatou na téma, kam se ztrácí záchodový odpad z vlaku a zda je tomu tak i v letadle…

Související odkazy:
Výborná stránka: Ozubnicová železnice Tanvald - Kořenov